| Anotace: |
Rodinná politika se tradičně zabývá především mladými páry s dětmi. Z tohoto titulu pak definice rodiny zahrnuje pouze tuto úzkou nukleární jednotku. V příspěvku argumentujme, že takový přístup ztrácí ze zřetele jak zvyšující se variabilitu rodinných forem, tak především vícegenerační a seniorskou rodinu. Ty jsou s prodlužující se nadějí na dožití a měnícím se časováním plodnosti stále častějším jevem. K uchopení této nové rodinné politiky je vhodné změnit celkové "paradigma" pojetí rodiny, a to jako autonomního systému s tendencí k synergii, jako mezigeneračního kontraktu a recipročního vztahu lásky, úcty a péče předků o potomky a potomků o předky. Pro "péči" o takovou rodinu je pak zapotřebí ochrana rovnováhy mezi individuálními a sociálními (společenskými) potřebami rodinného systému a jeho jednotek, realizovaná, implementovaná a evaluovaná holisticky. Jako nedílnou součást tvorby, implementace a evaluace rodinné politiky (resp. množiny relevantních politik) navrhujeme systematický věkový mainstreaming. Ve
druhé části příspěvku se věnujeme specificky novým, resp. znovuobjevovaným rolím seniorů v rodinném systému. Zatímco vyšší naděje na dožití např. zvyšuje pravděpodobnost zážitku vztahů s prarodiči, odložená plodnost tyto šance naopak snižuje. (Ne)možnost vzájemné podpory mezi generacemi pak ovlivňuje i další aspekty rodinného a pracovního života, které jsou řešeny odděleně v jiných sférách veřejných politik - důchodových, zaměstnanosti, vzdělávání aj. Z této neprovázanosti pak mohou vznikat nezamýšlené důsledky, jako například přetíženost rolí aktivně stárnoucích a pečujících prarodičů. A konečně, nelze opomenout, že i samotní senioři tvoří rodiny se svojí vlastní svébytnou dynamikou, která ovšem dosud není, jak se zdá, předmětem žádného veřejného zájmu. Věkově inkluzivní rodinná politika by tento stav mohla pomoci napravit.
|
| |
| Anotace v angličtině: |
Family policy has traditionally dealt with young couples with children. In this regard, the definition of a family only comprises this narrow nuclear unit. In this paper we argue that this kind of approach is out of touch with both the increasing variability in family forms and, most notably, the multigenerational and seniors family. As life expectancy rises and the timing of fertility changes, these kinds of family are an increasingly frequent phenomenon. To formulate this new family policy it is appropriate to change the overall "paradigm" of the concept of the family to an autonomous system with synergistic tendencies, as an intergenerational contract and reciprocal relationship of love, honour and care by ancestors for descendants and by descendants for ancestors. "Caring" for this kind of family then requires the protection of the equilibrium between the individual and social (societal) needs of the family system and its units to be designed, implemented and evaluated holistically. We propose that system
atic age mainstreaming should be an integral part of the design, implementation and evaluation of family policy (or rather the set of relevant policies). The second part of the paper is devoted specifically to the new, or rediscovered, roles of seniors in the family system. While increased life expectancy increases the probability of experiencing relationships with grandparents, for example, delayed fertility reduce these chances. The (im)possibility of mutual support between generations in turn influences other aspects of family and also working life which are covered separately by other areas of public policies - pension, employment, education et al. This disconnect can give rise to unintended consequences, such as the excessive burden placed on the shoulders of actively ageing and caring grandparents. And, finally, it cannot be overlooked that seniors themselves also form families with their own specific dynamics, but this is still, it would seem, outside the public interest. An age-inclusive family policy
could help remedy this state of affairs.
|
|
